Režie: Jan Zbořil | Kamera: Martin Zlámal
Ladislav Hruškovič a jeho bednářství
Ladislav pochází z početné rodiny, v níž se spolu se sourozenci s bednářstvím setkal v dětství, kdy je otec přes prázdniny zapojoval do nejrůznějších procesů práce. Ladislav vnímá svého otce jako svého učitele a na základě jeho učňovských výkresů se v technikách bednářství později zdokonaloval. Přesto však v průběhu života zkusil i jiný obor.
Ladislav je vyučený strojař a tímto povoláním se nějaký čas i živil. Okolnosti jej ale nakonec dovedli zpět k rodinnému řemeslu, které na radu svých přátel dále rozvíjel. Jedním i z impulsů bylo i to, že dům po jeho otci byl přizpůsobený právě k bednářství. Ladislav bednářství vnímá v několika rovinách - jako historickou folklorní tradici a rodinné dědictví, ale současně i jako celoživotní lásku a formu relaxování.
K práci ve své dílně nejčastěji používá srovnávačku, hoblovačku, pásovou pilu, pravítko a kladivo, ale v exteriérech pracuje i s ohněm. Spolu se sudy vyrábí i vinotéky a kádě. Podle Ladislava musí mít každý, kdo chce bednářství dělat, vztah ke dřevu a vědět, jak strom roste. Zároveň je třeba mít logické myšlení, ale i šikovné ruce a kreativní přístup. Podle jeho slov je největší radostí, když se člověk napije dobrého vína z dobrého sudu.
