Režie: Samuell Hoffman | Kamera: Rastislav Slobodník
To pravé bezové
Za ta léta se už Drahoš naučil, co je pro jeho fujary nejlepší. Proto nejčastěji pracuje s černým bezem. Ale pozor, ne tak ledajakým!
Dřevo na fujaru si sbírám sám v měsících leden, únor, nejčastěji pak kolem měsíční fáze novu.”
Jak dřevo ožívá
Na dobré dřevo je třeba si počkat. Proto se také čerstvé dřevo nestane hudebním nástrojem ze dne na den. V Drahošově dílně se musí nejprve tři roky sušit, než na něj přijde řada. Vyvolené kousky je pak třeba provrtat a nahrubo opracovat.
Zatím se to zdá jednoduché? Jen zdání. V tuto chvíli přichází nejdůležitější část – výroba tónotvorného zařízení. Tuto fázi má Drahoš nejraději, neboť fujara se konečně probouzí k životu.
Největším stimulem v mé práci se dřevem je to, že dřevo ožívá. Donesu z lesa dřevo, které je jen dřevem, a končí zde v této dílně jako hudební nástroj.”
Ty nejdůležitější nástroje
Drahoš se dříve aktivně věnoval sportovní gymnastice. Sportovní začátky se mu nyní hodí při výrobě fujar. Práce s dlátem a obouručním nožem je jeho pravidelným cardiem. Jak ale říká, jeho nejoblíbenějším nástrojem pro něj zůstávají jeho dvě ruce.
„Fujary, ale i jiné nástroje, například různé druhy píšťal, zdobím dlátem, hlubokým řezem a vypaluji ornament kyselinou dusičnou. Dělám tradiční podpolianský rostlinný motiv.”
Nejdůležitější je pro Drahoše dělat svým uměním a hudbou radost lidem. Potom může mít i on radost z každého dne ve své dílně.
Nevediem si presnú evidenciu, ale vo svete hrá okolo 800 takýchto nástrojov.”
