Režie: Viktorie Lörinczová | Kamera: Vojtěch Nedvěd
Pan Vágner žije ve Sluhách a dalo by se říct, že celý jeho dům je pracovna. Někde jsou uskladněná dřeva, někde stanoviště pro výrobu, jinde bubny, nebo jiné nástroje. Na bubny začal hrát jako devítiletý kluk.
Vše začalo až prvním bubnem, který vyrobil pro dospívajícího syna. Pro štěstí ho nakonec prodali za 7.777,- . Buben rozvinul svůj i jejich příběh. Prošel v průběhu let několika rukama profesionálů i v zahraničí a o směřování pana Vágnera bylo jasno. Dnes hrají jeho bubny na domácích i zahraničních podiích. Jejich kvalita dosáhla svého věhlasu.
Hlavní součást je materiál a způsob, kterým bubny tvoří. Každé dřevo hraje a zní jinak. Nasbíral i dřeva, která již nejde nikde získat. Nejdůležitější je, udělat vše přesně, nic neodfláknout, držet se přesné geometrie. Používá kování, speciální lepidla - v minimální míře. Soustruží, řeže, ohýbá. Některé bubny jsou zdobeny intarzií, či malbou, kterou zajišťuje jeho kamarádka. Na své bubny dává doživotní záruku.
Pan Vágner svoji práci miluje. Říká, že na každém kusu se naučí něco nového. Je vděčný za to, jaký má život a jakou práci dělá. V jeho domě i pracovně jsou s ním každý den jeho pes, tlustý kocour a vlaštovky, kterým dokonce na jaře přitápí.
